Modern Western Square Dance

Historický přehled (Herb Egender, přeložil Norbert Lindermayr)

Je obtížné přesně vystopovat kořeny moderního square dance, protože sahají velmi hluboko a jsou silně rozvětvené. Počátky bezpochyby sahají k anglickým a francouzským předkům (Američanů), ale stopy vedou i ke Skotům, Skandinávcům, Španělům a dalším národům.

Dalo by se předpokládat, že tanec jako takový začal jako napodobující umění: pravěký člověk prostě napodoboval rituální tance zvířat. Nejmenší vážnosti se tanec ve své historii asi těšil v klasickém Řecku, kde byl považován za nešlechetnou a hanebnou činnost. Aristoteles měl údajně říci: „Žádný občan by se neměl těmto uměním (hudbě a tanci) věnovat tak intenzivně, aby se staly jeho povoláním.“ Tuto činnost přenechal otrokům, propuštěncům a cizincům. Velký římský řečník Cicero poznamenal: „Nikdo netančí, pokud není opilý nebo duševně zmatený.“

Itálie zažila obrození tance v 15. století, zatímco za matku moderního umění je považována Francie. Mnohé z našich tanečních výrazů dokládají toto francouzské spojení, například call „Dos-a-dos“, což znamená zády k sobě. Anglickým předkem moderního square dance byl nepochybně velký moriskový tanec (Morris dance). Tento tanec byl předváděn před publikem vyškolenými tanečníky – šest mužů ve dvou řadách po třech (ženy se nesměly účastnit).

Později, v 17. století, se v Anglii staly populárními lidové tance. Mnohé z nich byly řadové neboli line dances. Někteří se domnívají, že contra dostal svůj název buď z chybné výslovnosti slova „country“, nebo z toho, že se tance prováděly ve dvou protilehlých liniích či řadách. V té době existovalo také mnoho kruhových tanců, z nichž některé připomínaly chorální tance, jež se často tančily v lodích anglických kostelů.

Francouzi převzali a upravili anglické lidové tance a nazvali je „Contredance Anglais“. Vytvořili také formu tance zvanou quadrille, výraz, který původně pochází z karetní hry. Právě quadrille bývá nejčastěji označována za babičku moderního square dance. Historie ovšem dokazuje, že již před 300 lety byly „Dull Sir John“ a „Faine I Would“ lidovými square dances. Francouzi vyvinuli také contredance „Français“, tanec provozovaný ve čtvercové formaci s osmi tanečníky.

Nezbytným spojením s minulostí byli taneční mistři, kteří přišli s předky do Ameriky a přinesli s sebou tance svých domovin. Jedním z nejstarších dokladů tehdejších tanců je kniha Johna Playforda, hudebníka a tanečního mistra. Jeho dílo „The English Dancing Master – jasně a jednoduše k tanci lidových tanců, s melodiemi ke každému tanci“ vyšlo v letech 1650 až 1728 v 17 vydáních a obsahovalo 918 tanců.

Mezitím přišly do módy i párové tance. Francouzi vymysleli kruhový tanec zvaný „Branle“, dále „Gavotu“ (tanec v ¾ taktu) a „Menuet“. Ze všech tanců byl svého času největší výzvou valčík. Při svém uvedení vzbudil velký rozruch, protože pánům bylo poprvé dovoleno pevně obejmout svou partnerku, zatímco klouzali po tanečním parketu. Tento taneční postoj, dnes nazývaný „uzavřená taneční pozice“, se dlouho nazýval valčíkovým tanečním postojem.

Když pionýři osidlovali americký Západ, vzali si své tance s sebou. Mnohé z tehdejších tanců se ztratily nebo upadly v zapomnění; mnohé se však zachovaly, zejména v jižních Apalačských horách. Na počátku 20. století zažil tanec v Americe velký úpadek. Quadrilles a contras zmizely. Valčík se „protwostepoval“, na polku a šotyše se zapomnělo. Naproti tomu se rozšířila neotesaná forma tance zvaná „barn dance“, proti níž tanečníci square dance dlouho bojovali. Bylo zapotřebí velkého průmyslníka a ředitele malé školy v Coloradu, aby vyvedli tuto skvělou lidovou taneční aktivitu z útlumu.

Henry Ford tehdy trávíval dovolenou v hotelu Wayside Inn v Sudbury, Massachusetts. Tam si oblíbil taneční program, který vedl taneční mistr jménem Benjamin Lovett. Program zahrnoval gavotu, mazurky, šotyš, menuet, Virginia Reel a další square a round dances. Ford se pokusil Lovetta angažovat, ten však odmítl, protože měl s hotelem pracovní smlouvu. To pro multimilionáře Henryho Forda nebyl žádný problém – hotel včetně smlouvy jednoduše koupil a Lovetta si odvezl s sebou do Detroitu. V oblasti Detroitu Henry Ford vybudoval rozsáhlý výukový program pro squares a rounds, včetně rozhlasového vysílání a školních programů. Postavil krásný taneční sál v Greenfield Village a pojmenoval jej Lovett Hall. Dodnes se využívá. V roce 1926 vydali Ford a Lovett knihu, která poskytla podněty a další materiály mnoha lidovým tanečníkům, jež si podobnou příručku přáli. Kniha se jmenovala „Good Morning“.

Jedním z těch, kdo se na knihu vrhli a hltali ji, byl mladý ředitel školy v Colorado Springs, Lloyd Shaw. Lloyd „Pappy“ Shaw si uvědomil, že Fordova kniha obsahuje jen část tehdejšího poznání o americkém lidovém tanci a že zbytek informací se skrývá přímo před jeho nosem – v malých městech a v farmářských a hornických komunitách na Západě země. Pustil se do díla velmi pečlivě: vyptával se starých lidí, sbíral tance a melodie a prováděl výzkum. V roce 1939 vydal první sbírku o western square dancingu s názvem „Cowboy Dances“. Později vydal i knihu o round dance. Se skupinami tanečníků cvičil ve své škole na Cheyenne Mountain a vozil je po celé zemi, přičemž je učil tance, které pak předváděli. V létě pořádal kurzy pro nové taneční lídry a western square dance se začal šířit jako lavina. Na round dance se tehdy samozřejmě nikdo neptal. Považovalo se za samozřejmé, že člověk umí tančit varsouviennu, šotyš, Black Hawk valčík a možná i Blue Pacific valčík. Občas existovalo nějaké „cue word“ (taneční povel) pro začátečníky, ale cuer neexistovali. Tanečníci znali tance stejně dobře, jako znali figury mnoha square dance calls.

V 50. letech došlo u square dance k přechodu od tradiční formy tance, při níž byl aktivní vždy jen jeden pár, k novému konceptu, kdy tančily všechny čtyři páry současně. Calleři zjistili, že mohou pohybovat všemi tanečníky najednou, a tanec se tím stal mnohem zajímavějším. Square Thru – v contra tancích známý po staletí – byl pro square dance „znovuobjeven“ a zaveden v roce 1955. Rychle následovaly další figury. Brzy jich bylo 16 základních, pak 20, později 32 a mezitím se z toho stalo 49.

Přechodu pomohl vývoj elektronického zesilovače, který callerovi umožnil zvládat velké počty tanečníků. Už nebylo nutné křičet, používaly se mikrofony, nebo měl každý square vlastního callera. Gramofonové desky pro square dance, zejména malé, snadno ovladatelné desky s 45 otáčkami za minutu, nahradily „živou hudbu“ se všemi jejími problémy a umožnily mnohem větší hudební rozmanitost a flexibilitu.

V roce 1974 uspořádala organizace jménem CALLERLAB – mezinárodní sdružení callerů square dance – svou první „konvenci“ (sjezd). Sdružení se od té doby schází každý rok. Cílem CALLERLAB je šířit zásady zábavy a přátelství, které položili dřívější taneční lídři jako „Pappy“ Shaw, a standardizovat taneční figury, timing a styling square dance.

Radost z tance na dobrou hudbu a účast na činnosti, která je prostě zábavná – to je to, co dělalo square dancing po mnoho, mnoho let atraktivním a dlouhověkým.